THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že je Japonsko v rámci postrockové hudby velmoc, která stvořila legendy typu MONO nebo BORIS, asi není zapotřebí připomínat. Půjdeme-li od Japonska na západ, tak i u jejich západních sousedů se dá najít spousta zajímavých kapel typu jihokorejských JAMBINAI. Pokud bychom šli západně ale dál, dokázal bych se opřít jen o jedno jméno. O nějaké čínské postrockové kapele jsem poprvé slyšel až v roce 2013, kdy WANG WEN vydali svůj split se švédskými instrumentálními čaroději z PG.LOST. Vzhledem k tomu, že v lednu zahrají na Strahovském kopci, si dovolím připomenout jejich sedmé studiové album.
Od roku 2003, kdy vydali první album, WANG WEN ušli dlouhou cestu. Od kapely, která vyznávala víceméně tradiční postrockové vzorce, vyrostli ve velmi svojský hudební samorost s mnoha přesahy, ve kterém na poslední desce nalézám odkazy na ty, kteří svoji cestu hledají v méně probádaných prostorech, jako YNDI HALDA nebo GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Zdaleka nejen to, mnohdy máte pocit, že posloucháte experimentálnější a minimalističtější verzi Ennio Morriconeho nebo modernější PINK FLOYD. Miluji kapely, jejichž hudba sama vám vede fantazii a působí jako zvukomalba nebo příběh a tohle je přesně ten případ.
Výrazové prostředky WANG WEN se v současnosti neomezují jen na kytaru, basu a bicí, ale uslyšíte tu smyčce, samply, trubku… A vše jsou schopni na sebe vrstvit a skládat s tím, že každou chvíli nalézáte instrumentální zajímavé nápady, hravost i místa, která s vámi pohnou po citové stránce. Jen málokdy dochází k nějakým bouřlivým erupcím, ale oč vzácnější tato místa jsou, o to jsou drtivější. Pokud hledáte zajímavý objev, který se trochu vymyká šablonám, tak s poslední deskou WANG WEN nesáhnete vedle.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.